North Audley Street – Cena dějin

North Audley Street je jednosměrná ulice v mayfairské čtvrti londýnského City of Westminster, táhnoucí se zhruba 237,92 metrů od Oxford Street na severu po Grosvenor Square na jihu. Na svých 191 nemovitostech nese třísetletou vrstvu přestaveb, přičemž původní zástavbu z třicátých let 18. století dodnes zachovávají pouze domy č. 11 a 12. Ulice nese jméno Hugha Audleyho, jehož koupě panství Ebury v roce 1626 a dědictví přes Mary Davies daly základ majetku rodu Grosvenorů, a celá trasa zůstává součástí Grosvenor Estate, majetku vévody z Westminsteru.

Základní údaje

Země: Spojené království
Typ: ulice
Leží v: Londýn
Souřadnice: 51.5125, -0.1531

Vznik ulice a její jméno

V raných listinách se ulice zpravidla psala jako Awdley nebo Awdeley Street a nese jméno Hugha Audleyho. Ten v roce 1626 koupil panství Ebury od Lionela Cranfielda, hraběte z Middlesexu, za 9 400 liber. Po jeho smrti v roce 1662 přešel majetek přes jeho pravnučatou neteř Mary Davies, manželku Sira Thomase Grosvenora, do rukou rodiny, která z něj vybudovala jeden z největších soukromých pozemkových majetků v Británii.

Výstavba samotné ulice se rozběhla v roce 1725. Architekt a stavitel Edward Shepherd uzavřel v březnu 1725 smlouvu na východní stranu, zatímco západní stranu si vzali Robert Andrews, správce panství, a Thomas Barlow, zeměměřič panství. Od roku 1727 vznikaly na západní straně úzce frontované domy, přičemž do výseku o délce něco málo přes dvě stě stop se mezi Green Street a ústím do Lees Place vešlo asi dvanáct domů.

Obchodní charakter a proměny zástavby

Ulice byla původně navržena jako rezidenční zástavba, ale do devadesátých let 18. století se proměnila v oblíbenou adresu řemeslníků a obchodníků: zelináři, řezníci, pekaři, sedláři, tesaři i prodejci uhlí. Připomínkou tohoto obchodního odkazu jsou kulatá dlaždice, které Grosvenor Estate vsadil do chodníku v letech 2011–12, aby označil místa tehdejších dílen.

Domy č. 24–29 a roh s Green Street (č. 1) byly v letech 1891–3 přestavěny v jednotném stylu podle návrhu Thomase Veritye a F. T. Veritye pro správní radu Grosvenor Estate, jejíž nájmy na tamějších pozemcích vypršely v roce 1890. Budova na č. 14 vznikla v letech 1887–8 podle návrhu Thomase Henryho Watsona a Frederic Hale Collinse ve vlámském stylu z červených cihel s kamennými prvky a zelenou westmorlandskou břidlicovou střechou; původně sloužila jako čalounictví Marborough Conratha a dnes je zapsána jako budova II. stupně ochrany.

Na místě č. 8–10 vznikl Audley House, neogeorgský blok bytů z červených cihel s kamennými prvky, postavený v letech 1927–9. Fasádu navrhl Sir Edwin Lutyens, který za svou práci od správců vévodství Westminsteru obdržel 315 liber. Za vznikem stavby stojí složitá předhistorie: Selfridges uzavřel stavební smlouvu na tento pozemek, šest let se však nehnulo nic, a v lednu 1927 práva přešla na architekty J. Stanleyho Bearda a Franka Bradforda.

Vybrané domy a jejich obyvatelé

Dům č. 12 obýval jako první Jean Louis Ligonier, hugenotský uprchlík, který se vypracoval na vrchního velitele armády a nakonec získal titul hraběte. Staviteli Edwardu Shepherdovi platil roční nájem 105 liber, než dům v roce 1735 odkoupil. Románopiskyně Maria Edgeworth a sestry Berryové, proslulé salonní společnice regentské éry, patřily k nejvýznamnějším ženám, které na ulici žily; E. Beresford Chancellor o ní proto napsal jako o místě, kde v různých dobách bydlelo „přímo hejna pozoruhodných dam“.

Hotel na č. 16–20 vyrostl v letech 1908–9 podle návrhu architekta Paula Hoffmanna; zadavatelem byl spekulant John C. Hill a stavbu prováděla firma Perry Brothers. Budova nesla nejprve název St Petersburg Hotel, za první světové války ji přejmenovali na Petrograd, aby vyhověli protiněmecké náladě ve Velké Británii, a krátce před koncem války ji přeměnili na nemocnici pro kanadské důstojníky. Dnes je to kancelářská budova s obchodními prostory v přízemí o celkové podlahové ploše 62 889 čtverečních stop.

V srpnu 1940 se kontraadmirál Richard L. Ghormley přesunul do Londýna jako americký námořní pozorovatel a nastěhoval se do budovy na č. 20 Grosvenor Square, adresované rovněž jako č. 7 North Audley Street. Tím založil přítomnost amerického námořnictva v Londýně, která trvala téměř 70 let.

Kostel sv. Marka: od „architektonického drahokamu“ po tržiště

Výběrová komise pro nový kostel vybrala z třinácti předložených projektů návrh J. P. Gandyho (který v roce 1828 přijal jméno Deering). Hlavní stavební práce (mimo kamenické) prováděl Spicer Crowe, mason byl David Colbeck, stavbyvedoucím Robert Johnson a Gandy Deering obdržel za projekt honorář 615 liber z celkových stavebních nákladů 13 299 liber.

Architekt si při návrhu ionských prvků průčelí vědomě pohrával s odkazem na Erechteion v Athénách a do zvonicové věžičky zapustil motivy Věže větrů. Výsledek chválili kritici Britton a Pugin v roce 1828 jako „architektonický drahokam … nadřazený téměř každé jiné srovnatelné stavbě v Londýně“. Pozoruhodné přitom je, že západní průčelí zabírá pozemek o šířce pouhých 34 stop (10 m), tedy stejně jako běžný mayfairský řadový dům.

Kostel byl v roce 1958 zapsán jako památka I. stupně ochrany, v roce 1974 byl odsvěcen a od roku 1989 figuroval na registru budov v ohrožení Historic England. Po odsvěcení sloužil jako společenský sál zvaný Number One Mayfair. V mezidobí sem přicházely žádosti o přeměnu na nákupní pasáž, restauraci, aukční síň i galerii, žádná z nich však úspěchu nedosáhla. V červenci 2014 budovu koupil Grosvenor Estates; v roce 2016 bylo vydáno stavební povolení i souhlas s úpravou památkově chráněné budovy, po nichž následovala dvouletá obnova za 5 milionů liber. V listopadu 2019 se kostel na adrese 13a North Audley Street otevřel veřejnosti jako Mercato Mayfair, třípatrová potravinová tržnice provozovaná společností Mercato Metropolitano.

S kostelem bývali spojeni i hosté z americké diplomatické sféry: prezident Eisenhower a Eleanor Rooseveltová se tu účastnili bohoslužeb, a kostel proto získal přezdívku „americký kostel“ díky blízkosti amerického velvyslanectví.

Marlborough Head: hospoda přes dvě a půl století

Hospoda Marlborough Head na č. 24 má licenci od roku 1758. Stojí na rohu s North Row a je pojmenována po Johnu Churchillovi, který byl po bitvě u Blenheimu v roce 1704 jmenován vévodou z Marlborough. Do roku 1894 provedla protialkoholní kampaň prvního vévody z Westminsteru redukci tehdejších čtyř hospod na jedinou, a tou zůstal právě Marlborough Head. V roce 1892 jej Thomas Verity přestavěl do dnešní podoby z terakoty a červených cihel. Budova je ve vlastnictví Grosvenor Estate a Grosvenor West End Properties a je zapsána jako Asset of Community Value.

V říjnu 2025 se hospoda znovu otevřela pod názvem The Marlborough. Provoz převzalo partnerství Crisp Pizza a týmu stojícího za podnikem The Devonshire v Soho. Budova funguje na čistě elektrický provoz v souladu s udržitelnostními závazky Grosvenor Estate.

Ulice dnes a plánované proměny

North Audley Street je jednosměrná komunikace se 191 nemovitostmi a 26 poštovními směrovacími čísly, všemi začínajícími W1K. Kromě Oxford Street a Grosvenor Square je napojena na Lees Place, North Row, Green Street, Upper Brook Street, Providence Court a Orchard Street. Na č. 30 sídlí japonská restaurace ROKA Mayfair nabízející prémiové sushi a pokrmy z grilu.

North Audley Street je přitom uvedena jako jedna z klíčových příčných ulic, které zůstávají průjezdné pro motorová vozidla skrz nově pěší zónu. Grosvenor Estate paralelně investuje do venkovního sezení na North Audley Street a do přeměny Grosvenor Square na zelený městský park.

Zajímavosti

Hugh Audley, po němž ulice nese jméno, zahájil kariéru se 100 librami a v roce 1662 zanechal majetek přes 400 000 liber, nashromážděný půjčováním peněz a investicemi do pozemků. Právě tento kapitál dal základ miliardovému majetku Grosvenor Estate. (pepysdiary.com)
Románopiskyně Maria Edgeworth a sestry Berryové, proslulé salonní dámy regentské éry, patřily k obyvatelkám ulice. E. Beresford Chancellor proto poznamenal, že North Audley Street byla v různých dobách domovem „přímo hejna pozoruhodných dam“. (hpr.co.uk)
Selfridges uzavřel stavební smlouvu na pozemek budoucího Audley House na č. 8–10, ale šest let se neudělalo nic. V lednu 1927 přešla práva na architekty J. Stanleyho Bearda a Franka Bradforda, kteří nakonec postavili budovu podle fasády navržené Sirem Edwinem Lutyensem. (british-history.ac.uk)
Hotel na č. 16–20 se jmenoval původně St Petersburg Hotel, za první světové války ho přejmenovali na Petrograd, aby vyhověli protiněmeckému sentimentu v Británii, a krátce před koncem války ho přestavěli na nemocnici pro kanadské důstojníky. (british-history.ac.uk)
Západní průčelí kostela sv. Marka na 13a North Audley Street zabírá pozemek o šířce pouhých 34 stop (10 m), tedy stejně jako běžný mayfairský řadový dům. Kritici Britton a Pugin ho přesto v roce 1828 označili za „architektonický drahokam … nadřazený téměř každé jiné srovnatelné stavbě v Londýně“. (british-history.ac.uk)
Po odsvěcení kostela sv. Marka v roce 1974 sem přicházely žádosti o přeměnu na nákupní pasáž, restauraci, aukční síň i galerii. Žádný z těchto záměrů neprošel a kostel byl nakonec v roce 2019 otevřen jako tržiště s jídlem. (mayfair-london.co.uk)

Zdroje údajů

Údaje aktualizovány: 2026-10-28