Žádost, která nesměla chybět ve spisu
V květnu 1945 vyšel Václav R. z Terezína (Theresienstadt), kam ho rok předtím deportovali. Válka skončila, tábor byl osvobozený, on byl volný. O tři roky později, v roce 1948, píše žádost pražským úřadům. Chce, aby ho vyškrtly ze „seznamu Cikánů“.
Ten seznam zavedlo Československo v roce 1947, dva roky po válce a tři roky po jeho vlastní deportaci. Kdo na něm figuroval, byl evidovaný podle stejné rasové logiky, jaká předtím vedla k deportacím do koncentračních táborů. Prameny neříkají, jak přesně se Václav R. sám identifikoval, jeho žádost dokládá jen to, že chtěl být ze seznamu vyškrtnut.
Zůstává otázka, kterou žádost sama nezodpoví: kde vlastně skončila perzekuce, když stát oběť dva roky po osvobození znovu zapsal do rejstříku podle rasy?
Evidence dřív, než přišel nacismus
Nástroje, které nacisté později použili, nikdo nevymyslel v roce 1933. Rakouský císař Josef II. začal koncem 18. století řešit „cikánskou otázku“ nucenou asimilací. V roce 1893 vydal rakouský kriminolog Hans Gross příručku pro vyšetřující soudce, ve které Romy popsal jako od přirozenosti zvrhlé; kniha vyšla v šesti vydáních. V roce 1912 zavedla Francie úřední kategorii „kočovníci“ (nomades), kterou musela evidovat policie a která omezovala pohyb. Za první světové války vznikaly internační tábory v Alsasku a Rakousku-Uhersku a některé státy začaly kočovným Romům vydávat průkazy s otisky prstů a fotografií.
V roce 1927 přijala první Československá republika zákon regulující pohyb lidí žijících „cikánským způsobem“. Šlo o policejní a úřední diskriminaci, ne o vyhlazování. Evidence, kategorizace a omezení pohybu, tedy nástroje, které nacistický aparát o deset let později rozjel na jinou úroveň, už ale existovaly.
Sterilizace, registrace, tábor
V roce 1933, pár měsíců po nástupu nacistů k moci, prošel zákon o zabránění dědičně nemocnému potomstvu. Umožnil sterilizaci na rasovém základě a mířil i na Romy; podle odhadu takto v Německu sterilizovali asi 400 000 lidí, přičemž Romové byli jen jednou z cílových skupin. V roce 1935 norimberské zákony zbavily Romy, spolu se Židy, německého občanství a zakázaly sňatky s Němci.
V roce 1938 nařídil šéf SS Heinrich Himmler registraci všech „Cikánů“ v Říši jako „čistokrevných“ nebo „smíšené krve“. Provedl ji biolog Robert Ritter, který vedl Výzkumný ústav pro rasovou hygienu při Říšském zdravotním úřadě. Téhož roku Německo obsadilo Rakousko, o rok později české země, a v obou případech místní úřady opatření proti Romům zpřísnily. V září 1939, pár týdnů po napadení Polska, nařídil Hlavní úřad říšské bezpečnosti deportaci 30 000 Romů z Říše na východ, do Generálního gouvernementu.
Invaze do Jugoslávie v dubnu 1941 a do Sovětského svazu v červnu 1941 posunuly perzekuci k hromadnému vraždění. Wehrmacht střílel Romy v Jugoslávii stejně jako Židy a odbojáře. Na podzim 1941 deportovali asi 5 000 rakouských Romů do lodžského ghetta; kdo přežil tyfus, byl později zavražděn plynem v Chełmnu. Rumunská vláda maršála Iona Antonesca poslala do Podněstří 25 000 Romů, asi polovina z nich zemřela hladem nebo na nemoci. V květnu 1942 nařídil chorvatský ustašovský režim deportaci všech Romů do tábora Jasenovac; odhaduje se, že tam zahynulo 16 000 až 26 000 Romů, číslo je sporné a podle dokumentace památníku pravděpodobně podhodnocené.
V prosinci 1942 nařídil Himmler deportovat do Auschwitz zbylých 10 000 Romů z Německa. Stavba cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau (Zigeunerlager) začala už v roce 1941, první transport tam dorazil 26. února 1943. Celkem tam bylo vězněno asi 23 000 Romů, zemřelo jich odhadem 21 000. V noci z 2. na 3. srpna 1944 byl tábor na Himmlerův rozkaz zlikvidován. Práceschopné předtím odeslali do Buchenwaldu a Ravensbrücku, zbylé té noci zavraždili v plynové komoře: podle staršího odhadu 2 897 lidí, podle novějšího výzkumu muzea Auschwitz-Birkenau 4 200 až 4 300.
Kolik to stálo
Muzeum holokaustu USA odhaduje, že obětí romské genocidy bylo až 500 000: sterilizovaní, deportovaní, zastřelení wehrmachtem v Jugoslávii i na sovětském území. Je to odhad, přesné číslo podle historiků možná nikdy nebude známé.
Po válce ale mnohé státy dál vedly Romy jako „asociály“ nebo kriminálníky, ne jako rasové oběti holokaustu. Přesně to se stalo Václavu R. v Československu v roce 1947: seznam ho neevidoval jako přeživšího Terezína, ale znovu jako Roma podle rasového klíče. Tahle klasifikace bránila po desítky let nárokům na odškodnění a formálnímu uznání statusu oběti genocidy.
Co zůstává sporné
Antropolog Michael Stewart mluví o „neviditelné genocidě“: na rozdíl od holokaustu Židů neexistoval jeden centrální plán vyhlazení Romů, jen řada místních a říšských rozhodnutí. Historik Anton Weiss-Wendt proti tomu staví argument, že nacistické plány pro „židovskou otázku“ a „cikánskou otázku“ byly rozsahem i krutostí srovnatelné. Zdroje spor neuzavírají.
Sporná zůstává i jedna konkrétní událost. V květnu 1944 se vedení tábora rozhodlo zlikvidovat cikánský tábor v Auschwitz. Podle svědectví byli vězni předem varováni a postavili se na odpor s tyčemi, trubkami a lopatami; jednotka SS akci odvolala. Datum 16. května, se kterým se tahle událost dnes připomíná jako Den romského odporu, prameny jednoznačně nepotvrzují, jde o připomínkovou tradici, ne o archivně ověřený den.
Uznání, které přišlo v roce 2015
Datum 2. srpna se jako Den památky romského holokaustu připomínalo už od roku 1997. Evropský parlament ho ale jako Evropský den památky romského holokaustu formálně vyhlásil až v roce 2015, sedmdesát let po konci války.
Formální uznání přišlo v době, kdy většina přímých přeživších, lidí jako Václav R. už podobnou žádost sama podat nemohla. Mezi rokem 1945, kdy vraždění skončilo, a rokem 2015, kdy skončilo formální mlčení Evropy, leží sedmdesát let byrokracie, která oběti dál evidovala, místo aby je odškodnila.