Kavárna, 3. dubna 1897
Ve vídeňské kavárně se 3. dubna 1897 sešlo devatenáct umělců a založili vlastní spolek, Vereinigung Bildender Künstler Österreichs (Spolek výtvarných umělců Rakouska). V čele stál Gustav Klimt, tehdy už malíř s dvorními zakázkami, tedy člověk, který měl co ztratit. Za viceprezidenta zvolili Carla Molla, čestným prezidentem se stal pětaosmdesátiletý Rudolf von Alt. Mezi zakládajícími členy byli i designér Koloman Moser, architekti Josef Hoffmann a Joseph Maria Olbrich, malíři Max Kurzweil a Wilhelm Bernatzik a sochař Edmund von Hellmer. Nešlo o vzpouru davu, ale o rozhodnutí hrstky lidí vystoupit z instituce, na které dosud stála jejich obživa.
Künstlerhaus, který rozhodoval o výstavách
Spolek, ze kterého vystoupili, se jmenoval Künstlerhaus, formálně Genossenschaft der bildenden Künstler Wiens (Družstvo výtvarných umělců vídeňských). Vznikl v roce 1861 sloučením s dalším spolkem, Eintracht, a od roku 1868 sídlil ve vlastní budově. Byl napojený na císařský dvůr a fakticky rozhodoval, čí obrazy se dostanou na výstavy doma i v zahraničí. Secesionisté se nejprve pokusili prosadit změnu zevnitř, jejich žádost ale Künstlerhaus zamítl, a tak z něj formálně vystoupili. O dva dny později, 5. dubna, oznámili spolku ustavení nového sdružení, jeho cíle i motivy a stejnou zprávu poslali i do novin. Odchod znamenal ztrátu přístupu k výstavním sálům, kupcům i oficiálnímu uznání, riziko pro kariéry, které si vybudovali právě v tomto systému.
Jméno podle vzpoury, program jménem Stilkunst
Jméno secese si zvolili podle secessio plebis, starořímské vzpoury prostého lidu proti patricijům. Naznačuje to, jak sami sebe chápali: ne jako okrajovou skupinu výtvarníků, ale jako odpor proti vládnoucí vrstvě. Program nazvali Stilkunst, což znamenalo úplnou obnovu estetiky napříč obory, ne jen jednu stylovou změnu. Od ledna 1898 vydávali vlastní časopis „Ver Sacrum“ („Posvátné jaro“), pojmenovaný po antickém obřadu obnovy. Časopis koncipovali Klimt, Max Kurzweil a kritik Ludwig Hevesi, samotný nápad ale navrhl už v červnu 1897 Koloman Moser. Za šest let vydali 120 čísel, do kterých umělci vytvořili 471 původních kreseb, 55 litografií a mědirytin a 216 dřevořezů. Otiskovali i texty spisovatelů jako Rainer Maria Rilke, Hugo von Hofmannsthal nebo Maurice Maeterlinck.
Budova, která dokazovala nezávislost
Na počátku roku 1897 dostali secesionisté od města Vídně stavební pozemek. Podle plánů architekta Josepha Marii Olbricha na něm postavili vlastní výstavní budovu, kterou stavěli neplacení dělníci. Dokončena byla v roce 1898 a slavnostně otevřena 18. listopadu 1898. Nad vchodem stálo heslo „Der Zeit ihre Kunst, der Kunst ihre Freiheit“ („Každé době její umění, umění jeho svoboda“). Budova dala secesionistům to, co jim Künstlerhaus bral: prostor, kde mohli vystavovat bez schvalování dvora. Kritik Ludwig Hevesi ji opěvoval jako předzvěst takzvané Velké Vídně, což ukazuje, jaký kulturní význam jí současníci přisuzovali.
Konec časopisu a druhé rozdělení
V prosinci 1903 vyšlo poslední číslo Ver Sacrum. Časopis, který dával hnutí hlas, zanikl necelých šest let po prvním čísle. O necelé dva roky později, 14. června 1905, přišlo druhé rozdělení, tentokrát uvnitř samotné secese. Sporem byl návrh Carla Molla, aby secese odkoupila Galerii Miethke jako odbytiště pro tvorbu svých členů. Návrh podpořili Klimt, Otto Wagner, Hoffmann i Moser. Klimt s částí umělců secesi opustil. Zůstala menší, realističtěji orientovaná skupina, vzdálená programu, který v roce 1897 sliboval úplnou obnovu umění. Rozkol přišel necelých osm let po založení hnutí, které vzniklo jako vzpoura proti Künstlerhausu.
Co prameny neříkají
Jména všech devatenácti zakladatelů z dubna 1897 se nedochovala, doloženo je jen několik z nich. Datum konce Ver Sacrum se v pramenech mírně liší: hlavní zdroj uvádí prosinec 1903, jiné potvrzují jen rok 1903. A o rozkolu z roku 1905 víme, že bezprostředním sporem byl odkup Galerie Miethke, ale hlubší umělecké neshody, které za tím stály, prameny nerozvádějí.