19. června 1867, kolem páté hodiny ráno, v tehdejším Santiago de Querétaro (dnešní Querétaro) v Mexiku. Podle dobového líčení Maximilián vyslechl mši a posnídal. Pak ho s dalšími dvěma odsouzenými muži naložili do kočárů, které zamířily na kopec za městem, na Cerro de las Campanas, doslova Kopec zvonů.
Trůn od francouzského císaře
Maximilián byl rakouský arcivévoda, mladší bratr císaře Františka Josefa I., narozený 6. července 1832 ve vídeňském Schönbrunnu. Mexický trůn mu nabídla skupina mexických konzervativců spolu s francouzským císařem Napoleonem III., bez voleb a bez širší podpory v zemi.
Napoleon III. od roku 1862 budoval v Mexiku stát závislý na Francii. Využil k tomu dobu, kdy Spojené státy vedly občanskou válku (1861 až 1865) a nemohly prosazovat Monroeovu doktrínu, zásadu, podle níž evropské mocnosti neměly v Americe zasahovat. V dubnu 1864 francouzská výprava dosadila Maximiliána na trůn: 10. dubna byl prohlášen císařem, o dva měsíce později, 10. června, korunován. Vznikla tak konstrukce bez domácích kořenů, evropský panovník dosazený cizí armádou do země, kde zároveň probíhala občanská válka mezi konzervativci a republikány.
Co vyprávění neříká
Jak přesně se Maximiliánova vláda rozpadla, zůstává mimo záběr tohoto textu. Ví se jen, že se tak stalo. Doložené je tohle: po konci americké občanské války v roce 1865 USA zesílily tlak na Francii a Napoleon III. od roku 1866 stahoval vojska, která Maximiliánův trůn držela. Zároveň přestal posílat peníze. Maximilián přesto odmítl abdikovat a v Mexiku zůstal i bez francouzské armády v zádech.
Obležení v Querétaru, zajetí ani vojenský soud nejsou předmětem tohoto vyprávění. Příběh pokračuje až chvílí, kdy je rozsudek vykonán.
Poprava na Kopci zvonů
Na Cerro de las Campanas postavili Maximiliána a dva mexické generály, Miguela Miramóna a Tomáše Mejíu, podle dochovaného líčení ke zdi z nepálených cihel. Podle dochovaných záznamů promluvil ve španělštině: odpustil všem, požádal o odpuštění a vyjádřil naději, že jeho krev prospěje zemi a její nezávislosti. Přesné znění jeho slov se v jednotlivých anglických překladech liší, smysl se ale v pramenech shoduje.
Podle dobových svědectví si Maximilián před popravčí četou měl ukázat na vlastní hruď, kam mají vojáci mířit. Četa vystřelila ze vzdálenosti, kterou dobové líčení popisuje jako pouhých pár kroků. Miramón, Mejía i Maximilián zůstali mrtví na místě.
Účet
O milost pro Maximiliána prosili Victor Hugo, Giuseppe Garibaldi i řada evropských panovníků. Mexický prezident Benito Juárez milost odmítl: v boji za nezávislost na cizí nadvládě podle něj už zemřely tisíce Mexičanů. Odmítnutí bylo politické rozhodnutí s vahou celé války za nezávislost v zádech, ne osobní gesto.
Maximilián zaplatil vlastním životem, ve věku čtyřiatřiceti let. Spolu s ním zemřeli i generálové Miramón a Mejía, kteří mu zůstali věrní až do konce a sdíleli jeho osud před stejnou zdí.
Napoleon III., který celou věc rozehrál, z ní vyšel politicky poškozený, ale živý. Francouzská vojska z Mexika stáhl ještě předtím a sám zůstal na trůně ve Francii. Zpráva o popravě dorazila do Paříže 1. července 1867, ve chvíli, kdy Napoleon III. zahajoval toho roku pařížskou světovou výstavu. Rozpor mezi slavnostní atmosférou v Paříži a mrtvými muži u zdi v Querétaru patří k tomu, co z celé epizody zůstává nejvíc nesouměřitelné.
Diplomatické vztahy mezi Rakouskem a Mexikem byly po popravě přerušeny až do roku 1901. Édouard Manet začal výjev malovat téměř okamžitě a do počátku roku 1869 dokončil čtyři obrazy a jednu litografii. Jeden z obrazů, rozměrů 252 na 302 centimetrů, dnes visí v mannheimské galerii Kunsthalle.