Dopis z roku 1948
Václav R. přežil Terezín. Deportovali ho tam v roce 1944, osvobodili v květnu 1945. O tři roky později píše žádost pražským úřadům: chce, aby ho vyškrtli z „cikánské evidence“, kterou Československo zavedlo v roce 1947, a aby zrušili jeho evidenční kartu. „Cikán“ bylo tehdy úřední označení pro různorodou skupinu lidí, mezi nimi Romy, Sinty, Manuše i Jenische, kteří se mezi sebou nemuseli cítit jako jedna skupina.
Jeho skutečné jméno zůstává v pramenech skryté, žádost samotná je ale doložená v archivu. Muž, který přežil koncentrační tábor, se tři roky po válce ocitl znovu v kolonce, kterou používal i nacistický úřední aparát.
Evidence dřív, než přišli nacisté
Ještě před nástupem nacismu k moci z Romů dělaly evropské úřady hlavně problém potulky a chudoby. Postupně ale přibývaly zákony, které je definovaly jako zvláštní kategorii lidí pod dohledem.
Francie ji zavedla zákonem z roku 1912, kterým vznikla úřední kategorie „nomádů“. Za první Československé republiky přišel podobný krok v roce 1927: zákon omezil pohyb lidí „žijících cikánským způsobem“ a zavedl kategorii „potulného cikána“. Aparát, který nacisté později využili k deportacím, tak z velké části nevznikl s nimi. Jen ho převzali a vystupňovali.
Z evidence se stává nástroj vyhlazení
Nacisté se dostali k moci v roce 1933 a během několika měsíců prosadili zákon o zabránění potomstvu postiženému dědičnými chorobami, který umožnil nucené sterilizace i u Romů. V roce 1935 norimberské zákony zbavily Romy i Židy německého občanství a zakázaly jim sňatky s Němci.
V roce 1938 nařídil Heinrich Himmler zaevidovat všechny „cikány“ v Říši jako „čistokrevné“ nebo „míšence“. Prováděl to biolog Robert Ritter z Ústavu pro rasovou hygienu. V tu chvíli přestává jít o policejní záznam, z dat se stává podklad pro plánované vyhlazení. Himmlerův rozkaz z 16. prosince 1942 nařídil deportaci zbývajících Romů z Německa, Rakouska a protektorátu Čechy a Morava do koncentračního tábora. Cílem se 29. ledna 1943 stal podle oběžníku Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Auschwitz.
Tábory napříč Evropou
Vraždění neprobíhalo na jednom místě a nezůstávalo jen na Němcích. V Nezávislém státě Chorvatsko, spojenci Německa, nechal ustašovský režim v květnu 1942 deportovat všechny Romy do tábora Jasenovac, kde jich podle odhadu zahynulo 16 000 až 40 000. Rumunsko, další německý spojenec, poslalo pod vládou maršála Iona Antonesca 25 000 Romů do Podněstří mezi řekami Bug a Dněstr; odhaduje se, že asi polovina z nich zemřela hladem nebo na nemoci.
V protektorátu Čechy a Morava odvezly hromadné transporty do Auschwitz mezi březnem 1943 a lednem 1944 asi 4 500 Romů a Sintů, přes sto dalších lidí deportovali jednotlivě. Většina z nich zahynula. V cikánském táboře v Auschwitz-Birkenau, který fungoval od února 1943, zemřelo přes 20 000 lidí na následky plynování, hladu, nemocí a lékařských pokusů. Když ho v noci z 2. na 3. srpna 1944 esesáci zlikvidovali, zavraždili v plynových komorách podle novějších odhadů historiků muzea 4 200 až 4 300 zbývajících vězňů. Starší číslo 2 897 badatelé později opravili směrem nahoru.
Plán, nebo tisíc rozhodnutí?
Historici se neshodnou, jestli za vyhlazováním Romů stál jeden centrální plán jako u Židů. Antropolog Michael Stewart mluví o „neviditelné genocidě“: podle něj šlo spíš o síť regionálních rozhodnutí bez jednotného rozkazu z Berlína. Historik Anton Weiss-Wendt naopak tvrdí, že „cikánská otázka“ se řešila stejně systematicky jako otázka židovská, se srovnatelným rozsahem, prostředky i krutostí.
Nejistá je i jedna z nejznámějších připomínek. Polský vězeň Tadeusz Joachimowski popsal, jak esesáci 16. května 1944 obstoupili tábor poté, co plánovanou likvidaci v poslední chvíli odvolali, a tato výpověď se stala základem pozdějšího výkladu o ozbrojeném odporu vězňů. Historikové muzea Auschwitz-Birkenau ale upozorňují, že řada dřívějších výpovědí přeživších o žádném povstání nemluví. Přesto se 16. květen dnes připomíná jako Den romského odboje.
Účet, který nikdo neproplatil
Podle odhadu Muzea holokaustu Spojených států zahynulo v romské genocidě až 500 000 lidí. Jiné odhady dávají rozmezí 220 000 až 500 000: přesné číslo se podle historiků možná nikdy nepodaří stanovit.
Přeživší se navíc vraceli do vybydlených domovů. V Československu se z úkrytu vracel i pozdější právník a aktivista Tomáš Holomek: dům obsadili sousedé a cennosti, které si u nich nechal, byly pryč.
Poválečné státy ale perzekuci dlouho neuznávaly jako rasovou genocidu. Místo toho ji dál rámovaly jako trest za „asociální“ nebo „kriminální“ chování, tedy jazykem, kterým evropské úřady mluvily o Romech už před rokem 1938. Českoslovenští komunisté v tom nebyli výjimkou: cikánská evidence z roku 1947, do které patřil i Václav R., pracovala se stejnou kategorií jako nacistický aparát.
Uznání po sedmdesáti letech
Evropský parlament hlasoval 15. dubna 2015 o vyhlášení 2. srpna Evropským dnem památky romského holokaustu. Polsko tento den uznalo jako národní památný už v roce 2011, Chorvatsko v roce 2012.
Václav R. do své žádosti o vyškrtnutí z evidence napsal jednu prostou věc: chtěl přestat být v systému veden jako „cikán“. Evidence, kterou napadal, přitom v Československu fungovala dál, se stejným jazykem a stejnou logikou, jakou znal z protektorátu.