Rok 1526: dvůr hledá útočiště na severu
V roce 1526 nastoupil Ferdinand I. Habsburský na český, uherský a chorvatský trůn. Habsburkové od té chvíle používali Prahu jako útočiště, kdykoli osmanská vojska tlačila na uherské pohraničí. Uhry se staly nárazníkovým pásmem mezi dvěma říšemi, zatímco Praha ležela bezpečněji, uvnitř hranic Svaté říše římské.
Přesun rezidenčních funkcí do Prahy nebyl jedno gesto jednoho panovníka v jednom roce. Byl to proces, který se táhl přes několik desetiletí a definitivně se dovršil až s nástupem Rudolfa II. na říšský trůn.
Co bylo v sázce na jihu
Osmanská expanze mířila přímo na uherské pohraničí, tedy na tu část habsburského panství, která ležela nejblíž frontě. Dynastie potřebovala místo, odkud dokáže držet autoritu nad říší i nad českými zeměmi, aniž by riskovala, že centrum moci samo padne do cesty postupující armádě.
Nešlo o pohodlí jednoho člověka na trůnu, ale o to, jestli si Habsburkové vůbec udrží postavení, které si nárokovali, tedy roli hlavy Svaté říše římské a zároveň krále Čech a Uher. Válka s Osmanskou říší se táhla ještě dlouho poté, co dynastie svůj problém s bezpečím vyřešila přesunem na sever: boje skončily až roku 1606 mírem ze Sitvatoroku, prvním, ve kterém Osmané uznali Habsburky za sobě rovného partnera v mezinárodní diplomacii.
Rudolf II. mění Prahu v centrum říše
Rudolf II. nastoupil na říšský trůn 12. října 1576 po svém otci Maxmiliánu II. Přesun dvora do Prahy, který začal hned po jeho nástupu, byl dovršen roku 1583. Od toho roku až do své smrti 20. ledna 1612, tedy devětadvacet let, vládl z Prahy, a toto období se v historiografii dnes označuje jako rudolfínská Praha.
Pražský hrad se za jeho vlády proměnil v sídlo plné obrazů, soch a sbírek kuriozit z celé tehdejší Evropy i odjinud, včetně předmětů dovezených až z Indie. U císařova stolu sedávali astronomové Tycho Brahe a Johannes Kepler. Ve svém ateliéru tu maloval Giuseppe Arcimboldo, autor portrétu Rudolfa II. jako boha Vertumna, vzniklého kolem roku 1591, i dvorní malíř Hans von Aachen a antverpský Bartholomeus Spranger. Rytec do skla a drahokamů Caspar Lehmann a italské rodiny Miseroni a Castrucci, specialisté na řezbu do kamene, pracovali výhradně pro Rudolfův dvůr. Vedle malířů a řemeslníků platil císař i alchymisty, kteří se u něj ucházeli o přízeň.
Renesance do Prahy dorazila později než do Benátek, Flander nebo Říma. Historikové se přitom přesně neshodnou, dokdy rudolfínská éra vlastně trvala: jeden zdroj klade konec jeho vlády k roku 1611, protože moc mu bratr Matyáš odebíral postupně už dřív, jiný počítá s koncem až v lednu 1612, kdy Rudolf zemřel.
Co víme a co zůstává bez účtenky
O tom, kolik přesun dvora a jeho provoz stály, prameny mlčí. Nemáme čísla, ani orientační, kolik peněz spolykaly stavby na Hradě, sbírky nebo platy pro astronomy a malíře. Neznáme ani lidskou cenu, kterou by šlo s tímto rozhodnutím spojit. Je to mezera v pramenech, ne dopočítaný odhad, a poctivější je ji přiznat, než ji zaplnit číslem, které v nich chybí.
Jedna cena je ale doložená: zaplatil ji sám Rudolf. Po roce 1600 žil čím dál izolovaněji, ztrácel podporu moravských stavů i vlastní rodiny. Roku 1608 táhl na Prahu jeho bratr Matyáš, k němuž se přiklonila uherská šlechta. Rudolf o moc postupně přišel ještě za svého života, zemřel roku 1612. Krátce po jeho smrti se sbírky i dvorní doprovod rozprchly. Z toho, co z Prahy dělalo evropské centrum, na místě zůstalo jen málo.